Ptáci na Brněnské přehradě

Vznik rozsáhlé vodní nádrže zcela změnil možnosti pro život živočichů v původně úzkém říčním údolí s vesnicí v zemědělsko-lesní krajině. Hluboká nádrž a její břehy vytvořily vhodné prostředí pro více druhů živočichů, které byly schopné se sem aktivně přistěhovat (ptáci, létající hmyz) nebo se sem dostaly s vodou či byly uměle nastěhovány člověkem, jako některé druhy ryb.

Nejnápadnější z živočichů na nádrži jsou ptáci. Jejich hnízdění přímo na nádrži brání strmé břehy bez rostlinného zárostu a silné kolísání vodní hladiny: jedinými vhodnými místy jsou Bítýšská bažinka pod Mečkovem, přeměněná v rybník, kde pravidelně hnízdí labuť velká, a také nevyužívaný bazén Sokolského koupaliště, v jehož orobincových trsech hnízdí pravidelně slípka zelenonohá. V příkrých hlinitých stěnách si vyhrabávají hnízdní nory břehule říční a ojediněle i ledňáček říční. Mnohem více je nádrž využívána potravně, zejména v době podzimního a jarního tahu: kromě dvou nejpočetnějších druhů - kachny divoké a racka chechtavého se zde díky odpadkům a krmení lidmi zdržují labutě velké, ryby občas loví kormoráni velcí, orlovec říční, volavky popelavé, koncem podzimu pravidelně potáplice severní a malé, vyplavený hmyz na březích hledají pisíci a další bahenní ptáci. Nad hladinou v chladných dnech loví hmyz stovky rorýsů, vlaštovek a jiřiček. Od podzimu do jara zaletují na nádrž nocovat rackové, i na ledě nocují kachny a před nocováním se zde shromažďují desítky vran šedých.

Kachna divoká
Jedním z nejpočetnějších pravidelně se vyskytujících ptáků na nádrži je kachna divoká (Anas platyrhynchos). Patří mezi tzv. kachny plovací, které se málokdy potápějí a na vodě sbírají potravu buď na hladině při plavání, nebo "panáčkováním", tedy potápěním pouze přední poloviny těla. Velkou část potravy však divoké kachny hledají na suché zemi, především pastvou na polích, kam se po setmění a před svítáním rozletují z nádrže.

Divoká kachna, zvaná podle hnízdění brzy zjara i březňačka, je jednou z největších našich kachen. Je původním předkem domácí kachny a tvarem těla i zobáku se jí velmi podobá. Samice kachny divoké je po celý rok hnědá, tmavě skvrnitá a tmavý má i zobák. Naproti tomu kačer má dva různě zbarvené "šaty": "svatební" nosí většinou od září do června, je velmi pestrý, nejnápadnější je zeleno- a modrolesklá hlava, v letu pak modrolesklé, bíle vroubené "zrcátko" na křídle, dvě prostřední ocasní péra jsou stočena nahoru ve známé kačírky. "Prostý" letní šat je podobný samici, trvale žlutý je však zobák. Často je možné pozorovat i různé barevné odchylky, zejména tmavé kachny s bílou skvrnou na hrudi nebo naopak i téměř bílé kachny. Jsou to převážně kříženci s různými chovanými rasami kachen. Páry kachen se tvoří od konce léta, zdržují se však nadále v hejnech. Samice se ozývají známým kácháním, samci pak přidušeným reb nebo hvízdavým fív.

Tok kachen je velmi zajímavý: kačer obeplouvá samici, vyšlapává z vody a zobákem ji rozstřikuje, vytahuje a skrčuje krk (tzv. pumpování) aj. V době toku často pronásledují jednu samici dva kačeři, z nichž druhý je vlastní partner. Vejce samice snáší někdy již od začátku března a až do června. Hnízda jsou nejčastěji na zemi, někdy daleko od vody a samci se již o hnízdící samice nestarají. Val hnízda je z prachového peří z prsou samice, samice jím přikrývá vejce v době, kdy opouští hnízdo. Vajec bývá nejčastěji od 4 do 13, jsou žlutavá a značně velká, samice sedí 26 dní. Mláďata v žlutém a hnědočerném prachovém peří pak samice odvádí na vodu, kde rodiny žijí spolu až do podzimu.

Racek chechtavý
Nejznámější z ptáků, pravidelně se vyskytujících na nádrži, je racek chechtavý (Larus ridibundus). Je to vynikající letec, s dlouhými a zahrocenými křídly, na nichž dokáže dlouhou dobu plachtit. I když jeho zbarvení je celkově bílé, přece jen se během roku mění. Samec od samice není rozeznatelný, příslušníci obou pohlaví se i mezi sebou poznají podle chování. V nejznámějším "svatebním šatě" je hlava tmavohnědá a toto tmavé zbarvení se vytváří obrušováním bílých konců per mezi lednem až březnem. Tmavá barva hlavy opět mizí při úplném přepeřování do šatu "prostého" mezi červnem až říjnem: na hlavě zůstane jen tmavá skvrna za okem. Po celý rok jsou tmavé i konce křídel. Mladí ptáci, vyletující z hnízd v červnu až červenci, mají různé hnědé skvrnění na jinak světlém těle a křídlech a až do dalšího jara mají na konci ocasu široký tmavý pruh. Od prvého návratu na hnízdiště pak jsou vybarveni stejně jako dospělí.

Racci chechtaví hnízdí v koloniích na rybnících, močálech a jiných mělkých vodách. Po roce 1945 se počet hnízdišť velmi silně zvýšil, největší kolonie, s odhadovaným počtem do 20 000 párů, vznikly na údolní nádrži Nové Mlýny. V posledních deseti letech však počet kolonií velmi silně poklesl a z některých oblastí racek zcela zmizel. Hnízdiště obsazují rackové ihned po návratu ze zimovišť a rozmrznutí hladiny, značný počet racků však u nás zimuje. Umožňuje to jejich všestranná potrava, sbíraná především mimo vodu a do vzdálenosti desítek kilometrů od hnízdišť. Patří k ní různí drobní i větší živočichové, včetně hrabošů polních, které často a v hejnech sbírají na polích za orajícími traktory. Stejně tak k potravě patří třešně, trhané při kroužení kolem korun stromů a přinášené i mláďatům na hnízdo. Na rybnících s odchovy domácích kachen objevili kachní krmítka, při výlovech sbírají v mělčinách drobné rybky. Vydatným zdrojem potravy jsou skládky odpadků a hledají potravu i při proletu sídlišť. Nocují na větších vodách, v době hnízdění na koloniích, odkud se rozletují ráno a vracejí se před soumrakem. Od osmdesátých let nocují racci od září do zámrzu i na Brněnské přehradě, kam přilétají jejich skupiny po poledni proti toku Svratky.

Jiné druhy živočichů na nádrži
Brněnská údolní nádrž je útočištěm více druhů ohrožených obojživelníků a žab. V lesích na Oboře se ojediněle vyskytuje mlok skvrnitý. V malých příbřežních vodách (Rakovec, rybníčky Na pile, Sokolské koupaliště) byl nalezen ojediněle čolek velký a rozmnožuje se tu pravidelně více druhů žab: ropucha obecná a zelená, skokan hnědý, zelený a rosnička zelená. Z plazů je poměrně častá užovka obojková a jako na jediném místě v Brně se na březích pravidelně vyskytuje zmiji podobná užovka podplamatá.

Významné jsou v nádrži ryby, jejich složení je však silně pozměněné rybářským hospodařením. Jeho důsledkem je například vysoká početnost kapra a zavedení cejna siného. Z původních druhů je početný zejména cejn velký, cejnek malý, plotice obecná, lín a hrouzek obecný, z dravců především štika, okoun a bolen.
 

Ustupování břehů Brněnské přehrady (abraze)

Každé vodní dílo podle své velikosti a funkce mění přírodní prostředí a ovlivňuje život a hospodářskou činnost lidí. Již při výstavbě Brněnské přehrady bylo nutné přesídlit obec Kníničky do nové lokality. K velmi intenzivním změnám krajiny dochází zejména v oblasti styku vodní hladiny a pobřeží, kde údolní svahy v důsledku rušivé činnosti vln postupně ustupují. Tento proces se nazývá abraze.

Vlnová abraze je proces mechanického obrušování, rozrušování a ohlazování povrchu hornin účinkem vlnění. K abrazi dochází především v částech pobřeží, kde je poměrně značný sklon dna a k němu přiléhajících údolních svahů. V hluboké vodě vlna ztrácí jenom malou část své energie a její největší účinek na pobřežní materiál se soustřeďuje do úzkého pásu bezprostředně na styku vodní hladiny a břehu. Přestože je popsaný jev typický spíše pro pobřeží moří a oceánů, můžeme se s ním setkat také u vodních nádrží a jezer. Rušivá činnost abraze může v některých případech vést až ke katastrofálním následkům. Na strmých svazích může abraze způsobit sesuvy půdy. Do přehradní nádrže Vajont v Itálii se roku 1963 sesulo 250 milionů m3 zeminy, která vytlačila vodu vysokou vlnou přes korunu klenbové přehrady a vzniklá povodeň zničila obec Longarone.

Rušivá činnost vln vytváří příznačný typ abrazních břehů s typickými tvarovými prvky (viz obrázek). Odnosem materiálu vzniká abrazní srub - svislá nebo dokonce převislá stěna, při jejímž úpatí se postupně rozšiřuje plošina. Vývoj abraze probíhá od úpatí srubu, kde vzniká abrazní výklenek. Vlivem podkopávání srub rovnoběžně ustupuje a při jeho úpatí postupně vzniká plošina mírně ukloněná směrem k vodní hladině, která je označována názvem abrazní terasa. Po této ploše je transportován materiál uvolněný vymýváním, obrušováním a rozrušováním pobřeží vlivem abraze. Rozsah části terasy s malým sklonem se zvětšuje. Proto vlny, aby dosáhly břežní linie, musí překonat poměrně širokou mělčinu, ztrácí tak značnou část energie, unášecí schopnost a intenzita abraze se zmenšuje. Na konci terasy se obvykle vytváří akumulační val probíhající zhruba rovnoběžně s břežní čarou.

Proces přetváření břehů vlnovou abrazí je výsledkem působení množství faktorů a přírodních podmínek. Mezi nejdůležitějšími můžeme jmenovat:

1) Vlnový režim - největší roli hraje energie vlnění závislá na režimu větru (převládající směry a rychlost), rozběhové délce vlny (tvar nádrže) a pohybu materiálu odnášeného z oblasti břehu.
2) Vlivy lidské společnosti - člověk může ovlivnit především režim nádrže, tedy rozkyv její hladiny. Rozdíly v maximální a minimální hladině vymezují hranice rozsahu abraze. Hladina vody v nádrži se udržuje v jednotlivých měsících na určitých úrovních, maximální vzdutí je v rozsahu 230-231 metrů nad mořem. Mezi člověkem vyvolané vlivy je třeba zařadit také vznik volných vln v důsledku lodní dopravy. Vlny vzniklé jmenovaným způsobem dosahují výšky až 0,5 metru a v důsledku šikmého náběhu na břeh (ve směru jízdy lodě) mohou mít poměrně velký účinek na pobřeží.
3) Klimatické vlivy (podnebí a počasí) - je nutné brát do úvahy zejména směr a rychlost větru a případně teploty, která ovlivňuje vznik ledových ker a promrzání či tání břehů.
4) Geomorfologické poměry a pochody - rozsah a intenzita abraze je přímo ovlivněna tvarem břehové zóny. Zvláště intenzivně se projevuje u strmých svahů. Intenzita narušení navíc stoupá, jsou-li břehy tvořeny snadno rozmyvatelným materiálem (písky, hlíny), kde dochází k abraznímu narušení již od sklonu 4°. Aktivně působí také geomorfologické pochody v návaznosti na abrazi. Podemíláním břehového pásma vlněním se porušuje stabilita svahů a spouštějí se další procesy související se zemskou přitažlivostí - sesuvy, řícení, případně přenos rozbředlé povrchové vrstvičky půdy (půdotok).
5) Geologické poměry - vliv má zejména minerální a zrnitostní složení hornin, případně zemin (sypké, nezpevněné materiály). U skalního podloží závisí také na způsobu uložení hornin, respektive jejich jednotlivých vrstev.
6) Rostlinstvo - vybudováním nádrží dochází k druhotnému vývoji stávající vegetace. V břežní zóně plní vhodné rostliny funkci protiabrazního činitele a stabilizují svahy. Nejlépe se hodí křovité vrby, které vytvářejí lehké a vzdušné porosty s malým opadem listí.

Rozvoj abrazních jevů na levém břehu Brněnské přehrady je podmíněn odolností materiálu údolních svahů. Počáteční část pobřeží až do úrovně Sokolského koupaliště je tvořena skalní horninou (dioritem), která je velmi odolná. Abrazní sruby dosahují výšky maximálně 2 m a břehová čára ustoupila o 13-15 m od původního profilu před výstavbou přehrady.

Od oblasti Sokolského koupaliště je skalní podklad pokryt nezpevněnými zeminami, které jsou pro rozvoj abrazních jevů daleko příhodnější. Výška abrazních srubů dosahuje až 5 m a jejich maximální ústup je v průměru 20 m.
 

Rostliny v blízkosti Sokolského koupaliště

Bývalé Sokolské koupaliště není velké svou rozlohou, přesto umožňuje existenci rozmanitým druhům rostlin, které se zde usídlují podle ekologických nároků. Ve vodě jsou to druhy povětšinou ponořené, na okrajích pak ty, které potřebují větší kontakt se vzduchem.

Bublinatka obecná
Zaujímá zvláštní místo mezi ponořenými rostlinami. Je zajímavá tím, že patří mezi tzv. masožravé druhy. Tyto rostliny neumějí samy vytvářet bílkoviny. V měchýřcích se zachycuje živočišný zooplankton, jehož stravováním je potřeba bílkovin vyrovnána.

Bublinatky rostou ve stojatých vodách ve slepých ramenech a tůních, v rybnících, někdy v rašelinných vodách. Nalezneme ji především v nížinách a pahorkatinách. Spolu s tučnicemi patří do čeledi bublinatkovitých.

Bublinatky jsou vytrvalé vodní rostliny, jejichž lodyhy jsou ve vodě vzplývavé, mohou být až 50 cm dlouhé. Listy jsou rozdělené jednak v tenké nitkovité úkrojky, jednak v duté měchýřkovité útvary s okrajovými chloupky. Květy jsou na stopkách vyčnívajících nad vodu dost početné (4-10). Koruny jsou souměrné, žlutě zbarvené, s horním menším a vzpřímeným pyskem. Spodní pysk je veliký, doširoka vydutý, takže uzavírá ústí koruny. Tyčinky jsou jen dvě, plodem je tobolka.

Leknín bílý
V Sokolském koupališti je uměle vysázen. Přesto vhodně doplňuje rostlinstvo, které se celkovým dojmem podobá vegetaci slepých ramen nebo okrajů rybníků. Jeho vytrvalý oddenek přezimuje ve vodě nebo v usazeninách na dně. Je to druh stojatých a pomalu tekoucích vod, vyskytuje se i v rybnících a tůních, zvláště v nížinných oblastech.

Patří k čeledi leknínovitých. Jako chráněnou rostlinu ho kromě trhání a přesazování ohrožuje zejména zavážení a zasypávání zbytků slepých ramen, ale i přirozené procesy zarůstání. Na mělkých okrajích se při zarůstání udržují a rozšiřují pobřežní druhy, které postupně vytlačují vlastní vodní rostliny.

Listy jsou řapíkaté a velmi dlouhé, ve vodě zpravidla plovou. Mají vejčitý tvar, jsou kožovité a celokrajné. Na vnitřní straně listů jsou pravoúhlé špičaté laloky. Také květy rostou na dlouhých stopkách, mají čtyřčetný zelený kalich, který brzy opadává. Koruna je bílá a je zajímavé, že korunní plátky svým tvarem postupně přecházejí do tyčinek, které pak porůstají skoro až nahoru na semeník. Plodem je polokulovitá tobolka s četnými semeny.

Sítiny a orobince
Jsou to druhy charakteristické pro procesy zarůstání. Sítiny mají kruhovité bezlisté lodyhy o průměru až 4 mm. Lodyhy sítiny rozkladité jsou jasně zelené a vytvářejí husté trsy. Lodyha je vyplněna bělavou pěnovitou dření, která umožňuje provzdušnění nejen lodyhy, ale i oddenků a kořenů ve vodě nebo v bahnité půdě.

Květenství je zdánlivě postranní, protože nad ním pokračuje podpůrný listen lodyhy. Bývají bohatě rozvětvená, větve jednotlivých květů jsou prodloužené. Květy mají jednoduchou stavbu, mají šest okvětních lístků, tři tyčinky. Také semeník je trojčetný a dozrává v tobolku.

Orobince jsou mnohem nápadnějším druhem pobřežní vegetace. Jsou známé zvláště svými zajímavými květenstvími. Rostou na březích stojatých nebo klidně tekoucích vod, někdy dokonce na mokrých loukách, od nížin až do podhorského stupně. Podobně jako rákos je i orobinec druhem značně dynamickým, a proto se na produkčních rybnících omezuje kosením. Jeho listy se používají na výrobu rohoží, tašek apod. Na Sokolském koupališti roste častější orobinec širolistý, méně častým druhem je orobinec úzkolistý.

Orobinec je vytrvalá rostlina s tlustým plazivým oddenkem. Jeho lodyhy jsou tuhé a přímé. Také jeho listy jsou vzpřímené. Lodyhy bývají dlouhé i více než 2 metry. Listy orobince jsou šedozelené, až 2 cm široké, obyčejně dlouhé stejně jako květenství a lodyhy. Květenství se skládá ze dvou válcovitých palic (tzv. "doutníků"). Horní palice s tyčinkami brzy opadává. V dolní vytrvávající palici jsou květy pestíkové, které jsou drobné a podepřené listenem. Semeníky mají na bázi dlouhé chlupy, které jsou podobně jako blizna trvale černohnědé. Plodem jsou nažky na dlouhých stopečkách, porostlé dlouhými chlupy.