Proč kvete Brněnská přehrada?

Co jsou to "vodní květy"?
"Kvetení" nádrží se stalo v posledních dvaceti letech vážným hygienickým problémem. Termín "vodní květy" se původně používal pro nakupení okem viditelných kolonií sinic (drobnohledných organismů ze skupiny fotosyntetizujících eubaktérií) u vodní hladiny. Dnes se používá i pro masový rozvoj např. zelených řas. Některé druhy sinic obsahují plynové měchýřky, díky kterým se mohou ve vodním sloupci vznášet. Přezimují na dně nádrží.

Čím škodí sinicové vodní květy?
Při silném rozvoji vodních květů vytvářejí některé druhy sinic látky složité bílkovinné povahy ze skupin cytotoxinů, hepatotoxinů a neurotoxinů, které jsou v přírodě těžce odbouratelné. Při koupání tyto látky způsobují alergické kožní reakce a záněty spojivek. Přítomnost sinic a produktů jejich látkové výměny značně komplikuje úpravu vody na pitnou.

Proč se sinice tolik rozmnožují?
Základními živinami pro rozvoj sinic a řas jsou dusík a fosfor. K silnému rozvoji potřebují sinice déle trvající vyšší teploty vody a vyšší hodnoty pH (zásadité prostředí). Takové podmínky nastávají po odeznění jarního rozvoje jiných skupin planktonu.

Kvetly nádrže již v minulosti?
Vodní květy sinic se objevovaly už v minulém století. Z rybníků a méně znečištěných nádrží známe vodní květy sinice Aphanizomenon flosaquae. Masový rozvoj sinic, zejména druhu Microcystis aeruginosa (převažující druh vodních květů Brněnské přehrady), je však problémem až posledních dvaceti let. S ním spojené narušení kyslíkového režimu nádrže, produkce toxinů a silný zápach po odumření sinic je důsledkem eutrofizace povrchových vod.

Co je to eutrofizace?
Eutrofizace je obohacení vody živinami, především zvýšenými koncentracemi dusíku a fosforu. Protože sinice mohou poutat a využívat i dusík obsažený ve vzduchu, jsou životaschopné i v době, kdy je dusík původně obsažený ve vodě nádrže vyčerpán rozvojem zelených řas. Proto má pro rozvoj vodních květů sinic význam především zvýšení obsahu fosforu v povrchových vodách. Na rozdíl od dusíku jej sinice nemohou přijímat ze vzduchu, ale pouze přímo z vodního prostředí. Právě fosfor dříve býval pro své poměrně nízké koncentrace prvkem, který rozvoj sinic omezoval.

Eutrofizací je dnes zasažena většina údolních nádrží. Zasažena je nejen Brněnská přehrada, ale například i Želivka zásobující vodou Prahu a Římov zásobující České Budějovice. "Kvetení" postihuje už i vodárenské nádrže na horních tocích řek, například Vírskou přehradu.

Co je příčinou eutrofizace?
Je to především zvýšené znečišťování povrchových vod fosforem. Hlavním zdrojem fosforu v našich řekách jsou odpadní vody. Zemědělství (rostlinná výroba) se podílí na zvyšování koncentrací fosforu ve vodním prostředí méně, neboť pokud nejsou pole přehnojována nebo není silná erozní činnost splachující půdu z polí, většina fosforu se zadržuje v půdě. Fosfor ve splaškových vodách pochází jednak z lidských exkrementů, jednak z pracích prostředků. Znečištění povrchových vod fosforem z tohoto zdroje se výrazně zvýšilo právě v posledních dvaceti letech, je zde tedy nápadná souvislost se zavedením tzv. výkonnějších pracích prostředků obsahujících fosfáty.

Jak zmírnit eutrofizaci a její následky?
Základní strategií proti eutrofizaci je omezení přísunu živin, zejména fosforu, a to ze všech zdrojů. To předpokládá zejména:
- Důsledné používání bezfosfátových pracích prostředků.
- Dobudování systému čištění odpadních vod v celém povodí, a to včetně stupně pro odstranění fosforu a dusíku.
- Cílenou podporu rozumného zemědělského využívání krajiny: volba vhodných druhů zemědělských plodin, protierozní opatření, nepřehnojování půdy.

Co můžete udělat Vy? Vyberte si prací prášek!
Znečištěná voda obsahující fosfor, kterou vypouštíme z praček v Brně, sice neskončí v Brněnské přehradě, ale běžná čistírna odpadních vod všechen fosfor neodstraní. Ten se pak dostává do Svratky, kterou odteče například do vodních nádrží Nové Mlýny. Zde se podílí na stejných problémech, k jakým v Brněnské přehradě přispívá voda z praček na Vysočině.

Prací prostředek, který neovlivňuje životní prostředí, neexistuje. Přesto nejsou všechny stejné. Při výběru doporučujeme dávat přednost:
- Pracím prostředkům bez fosfátů. Jejich používání je jedním z předpokladů k tomu, aby naše povrchové vody neobsahovaly nadbytek živin (fosforu), který vede k přemnožení "vodního květu". Sledujte proto informaci o složení na obalu pracích prášků.
- Kompaktním pracím prostředkům. Tak se nazývají ty, které neobsahují pomocné látky (soli), jež nemají prakticky žádný význam a zbytečně zasolují povrchové vody. Kompaktní prací prostředky se vyrábějí výhradně bezfosfátové, bohužel na našem trhu jsou zatím vzácností.
- Mýdlovým pracím prostředkům. Mýdlo se ve vodě velmi rychle a úplně rozkládá na látky v přírodě běžné. Vhodné jsou hlavně na ruční praní.

Pokud se ve Vašem obchodě bezfosfátové či kompaktní prostředky neprodávají, žádejte prodejce o nápravu.

Jestli Vás tyto rady zaujaly, nemusíte je opisovat. Pravidelně aktualizovaný leták "Jak si vybrat prací prášek?" můžete získat v Ekologické poradně Veronica v přízemí Zeleného domu v Brně na Panské 9 (po-čt 9-17, pá 9-14), tel. 05/42 21 83 51.
 

Ryby v Brněnské přehradě

Řeka Svratka v místě dnešní Brněnské přehrady patřila původně k tzv. "parmovému pásmu" našich toků a byla osídlena rybím společenstvem, pro něž jsou typickými zástupci parma obecná, jelec tloušť, jelec proudník, ostroretka stěhovavá a další. Po napuštění přehrady vznikl nový biotop jezerního typu, který kromě mnoha druhů původních umožnil výskyt i dalších druhů ryb. Jednak typických pro stojaté či jen mírně tekoucí úseky nížinných řek, jako je kapr obecný, cejn velký, lín obecný, bolen dravý, štika obecná a sumec velký, ale i druhů, které byly do vod ČR nově vysazeny (amur bílý, tolstolobec pestrý) nebo zavlečeny (karas stříbřitý, střevlička východní). Hráz Brněnské přehrady představuje neprostupnou překážku pro tahy ryb a rybí společenstva přehrady a dolního úseku Svratky jsou proto navzájem izolována. Naproti tomu však do Brněnské přehrady mohou pronikat ryby z horního úseku Svratky, teplotně výrazně ovlivněného Vírskou údolní nádrží, takže zde nejsou vzácností ani druhy lososovité, jako je pstruh obecný forma potoční a pstruh duhový. Společenstvo ryb Brněnské přehrady je tak poměrně velmi rozmanité a dosud zde bylo zaregistrováno na 33 druhů včetně chráněných druhů (jelec jesen, mník jednovousý).

Kapr obecný
Ačkoli je kapr původem z Asie a do Evropy byl dovezen Římany, jde o naši nejtypičtější rybu. Na území ČR se dnes vyskytují pouze kulturní vyšlechtěné formy tohoto druhu. Vyznačuje se rychlým růstem - může dosáhnout i značných velikostí (přes 1 m a 32 kg) a dlouhověkostí (i přes 40 let). Kapr má vysouvatelná ústa s dvěma páry vousků, a je tak účelně přizpůsoben k příjmu potravy ze dna. K úspěšnému rozmnožování (vytření) vyžaduje stanoviště s mělkou, vyhřátou vodou a vodním rostlinstvem, na něž klade lepkavé jikry. V podmínkách Brněnské přehrady nejsou k jeho rozmnožování vhodné podmínky, a proto je sem pravidelně vysazována tzv. násada odchovaná v rybnících.

Cejn velký
Kaprovitá ryba vyznačující se vysokým, z boku stlačeným tělem. Zbarven je stříbřitě šedě, ve starším věku nazelenale, ploutve jsou tmavé. Dorůstá délky 30-50 cm a hmotnosti 1-2 kg, vzácně i více. Převážně živočišnou potravu sbírá ze dna, ale živí se i planktonem plovoucím na hladině. Rozmnožuje se v květnu až červnu, zpravidla na rostlinný substrát. Často vytváří křížence s jinými druhy ryb. Blízce příbuzným druhem, který se v Brněnské přehradě také vyskytuje, je cejn siný. Odlišuje se zejména nižším tělem a protáhlejší řitní ploutví.

Bolen dravý
Bolen je jediným dravým zástupcem početné čeledi kaprovitých ryb. Vyznačuje se protáhlým tělem s výrazně vykrojenou ocasní ploutví a mohutně rozeklanými koncovými ústy. Již od velikosti asi 9-10 cm přechází ke dravému způsobu života a živí se menšími, rybami (ouklej, plotice, okoun, hrouzek), ale i jinými obratlovci (obojživelníci, drobní hlodavci). Původně šlo o druh ryby osídlující dolní a střední úseky větších řek, ale dobře se přizpůsobil životu v údolních nádržích. V Brněnské přehradě nalezl bolen optimální životní podmínky a právem je proto tato nádrž označována jako "bolenová". Někteří jedinci tohoto druhu zde dorůstají délky až 1 m.

Úhoř říční
Úhoř má velmi protáhlý, hadovitý tvar těla a vyznačuje se neobyčejně zajímavým způsobem života. Ve sladkých vnitrozemských vodách prožívá jen počáteční období svého života. V průběhu nástupu pohlavního dospívání zahajuje rozsáhlou migraci po toku řek a po dosažení moře pokračuje v migraci až do oblasti západního Atlantiku u Velkých Antil. Zde v hlubinách moře probíhá jeho rozmnožování, a to pouze jedenkrát za život, pak hyne. Vylíhnuté larvy nastupují migrační pouť při využití Golfského proudu a po téměř třech letech dosahují ústí velkých evropských řek. Larvy mezitím mění svůj tvar a počínají aktivní tah proti proudu řek. Ten je však bohužel vlivem velkých vodních staveb téměř znemožněn. Proto se v ústí západoevropských řek úhoří plůdek, u nás nazývaný "monté", hromadně loví a letecky přepravuje do evropského vnitrozemí, kde je vysazován. Je poměrně odolným druhem, snáší i delší pobyt mimo vodu ve vlhkém vzduchu, protože má schopnost velmi účinného kožního dýchání.

Původní výskyt úhoře na území ČR byl v řekách povodí Labe a Odry. V řekách povodí Dunaje byl však úhoř vždy velmi řídkým druhem. V Brněnské nádrži sice patří mezi poměrně často se vyskytující druhy, jeho výskyt je však závislý na dovozu "monté" z Francie a Anglie.

Candát obecný
Candát, příslušník čeledi okounovitých, má protáhlé robustní tělo pokryté drobnými drsnými ktenoidními šupinami a dvojitou hřbetní ploutví, jejíž přední část je tvořena 13-15 cm dlohými ostnitými trny. Původem je rybou dolních toků větších řek. Je náročný na čistotu vody a vyšší obsah kyslíku, žije v hejnech. Candát je dravec a v dospělosti jeho potravu tvoří výlučně ryby. Vytírá se na různé podklady a samci před třením budují jednoduchá hnízda. V Brněnské přehradě se vyskytují jedinci až 1 m dlouzí.
 

Historie protidálničního hnutí v Británii

Možná se Vám bude zdát, že protestovat proti výstavbě dálnice je naprosto zbytečné, neboť zájmy investora vždy převáží váš osamocený hlas. Zkušenost, kterou během devadesátých let udělali v Británii, je však úplně opačná. Nejen že má smysl se angažovat v případech, kdy akutně hrozí poškození životního prostředí, ale takováto práce přináší až nečekané výsledky. Občanskému hnutí proti výstavbě dálnic v Británii se i přesto, že to nikdo neočekával, podařilo během několika let přímo rozmetat ambiciózní vládní plán, který vycházel z předpokladu ministerstva dopravy, že dokáže postavit dálnici kdekoli a kdykoli si usmyslí.

Londýn se bouří
Historie tohoto pozoruhodného hnutí se začala psát v Lodýně koncem osmdesátých let. Britské ministerstvo dopravy tehdy zveřejnilo plány, na jejichž základě hodlalo auty přeplněným londýnským ulicím "pomoci" masivní výstavbou dalších dálnic jak okolo, tak i napříč městem. Okamžitě po zveřejnění návrhů těchto plánů začal zaznívat silný nesouhlas na mnoha místech Londýna. Tisíce lidí sice nezkušených, zato odhodlaných bránit svoji čtvrť či obec se spojilo s téměř 150 londýnskými občanskými iniciativami a organizacemi a dalo tak vzniknout mohutnému společnému hnutí. Zrodila se také zastřešující organizace ALARM, která poskytovala jednotlivým místním sdružením informační a poradenské zázemí. Jejím kolektivním členem se mohla stát jakákoliv místní skupina oponující všem ministerstvem plánovaným projektům. To byl jednoznačný základ silného hnutí, kterému se mohlo podařit prosadit rozumné alternativy a nenechat se přitom rozložit taktickými úskoky úředníků ministerstva dopravy. Navíc jeho decentralizovaná struktura (hnutí nemělo žádné centrum či oficiální zástupce) se ukázala být jeho nejsilnější zbraní. A tak po zhruba dvouleté kampani, v rámci níž proběhla řada akcí, které svým atraktivním stylem nepostrádajícím vtip umožnily získat podporu dalších tisíců Londýňanů, mohlo toto hnutí zaznamenat první úspěch. V květnu 1990, dva měsíce před komunálními volbami, byly všechny projekty do jednoho zastaveny.

Taktika občanské neposlušnosti
I přes tento výsledek nepochopili ministerští úředníci, co se vlastně v Londýně stalo a rozhodli se připravit nový program pro celou Anglii. Rozsáhlé úseky dálnic a silnic první třídy měly být rozšířeny na deset, dvanáct či dokonce čtrnáct pruhů, na řadě míst měly krajinu protínat dálnice zcela nové. V roce 1991 proto podle londýnského vzoru vznikla zastřešující koordinační skupina ALARM UK, jejímž cílem bylo pomoci lokálním skupinám zastavit jednotlivé rozvojové projekty a vytvořit tak atmosféru, v níž by bylo možné skutečně investovat do ekologicky únosné dopravy. Obrázek vzniklé situace byl překvapující: lidé, kteří se nikdy ničím podobným nezabývali, se postavili vládě a proti všemu očekávání vyhráli.

V létě roku 1993 došlo k událostem, které znamenaly konečný obrat ve vývoji situace a změnu v postojích ministerstva dopravy. Na místě zvaném Twyford Down vyvolalo rozhořčení lidí nad ničením překrásné krajiny akce občanské neposlušnosti. Realizace vládního projektu měla znamenat rozetnutí půvabné hampshirské krajiny s křídovými kopci 130 metrů hlubokým a přes 30 metrů širokým zářezem dálnice, a to vše kvůli zkrácení 130 km dlouhé cesty z Londýna do Southamptonu o pět minut. Drama, ve kterém si lidé lehali do cesty buldozerům, se díky televizi dostalo do každé domácnosti v Británii. I přesto že nakonec vláda v tomto případě od záměru neustoupila, měl protest ve Twyford Down obrovský význam. Vláda vyděšená představou, že by se podobné scény mohly opakovat, ustoupila od několika dalších projektů včetně tzv. východolondýnského přemostění, kterému měl padnout za obět unikátní 8 000 let starý Oxleaský les. Na základě zkušeností z Twyford Down také vznikla skupina Road Alert!, sesterská organizace ALARM UK, koordinující přímé akce v národním měřítku. Díky této spolupráci se mohlo protestní hnutí opřít o podporu střední třídy v konzervativních hrabstvích centrální Anglie a zároveň integrovat mladé lidi, účastníky přímých akcí, kteří se tak stali nedílnou součástí širokého občanského hnutí.

Podzim roku 1994 pak přinesl dva velké výsledky na nejvyšší úrovni. Nejprve Královská komise pro znečištění ovzduší doporučila omezit program výstavby dálnic na polovinu a začít se skutečnými investicemi do veřejné dopravy. V prosinci pak Stálý poradní výbor pro posuzování hlavních silnic (SACTRA) jako oficiální vládní instituce přiznal to, co odborníci na dopravu tvrdili již léta: výstavba nových komunikací vytváří další dopravu a kritickou situaci na přeplněných silnicích tak dále prohlubuje, místo aby ji řešila. Je až s podivem, kolik českých politiků a úředníků je i dnes ochotno do úmoru toto tvrzení popírat.

Důvody nečekaného úspěchu
Hnutí proti výstavbě dálnic v Británii tak zaznamenalo jednoznačný úspěch. Program výstavby dálnic byl pod tlakem veřejnosti zredukován na polovinu. Významně se změnil i náhled řady politiků a úředníků na dopravní politiku. Britská silniční lobby, která se na konci osmdesátých let nacházela na vrcholu svého vlivu, byla citelně oslabena.

Důvody úspěchu protidálničního hnutí tkví zejména v tom, že od začátku nebylo spojeno s žádnou politickou stranou (v polovině osmdesátých let totiž žádná z rozhodujících politických stran nesouhlasila s jeho hlavním požadavkem: přesunout prostředky z výstavby dálnic na podporu únosnějších způsobů dopravy), od svého vzniku bylo zaměřeno pouze na jediné téma a hlavně: vznikalo jednoznačně zdola. Jádrem hnutí byli především místní lidé, kteří byli zpočátku vedeni pouze snahou zabránit tomu, aby nová dálnice zničila jejich domov, obec či okolí. Díky spojení s lidmi v jiných místech však poznali, že svých cílů mohou dosáhnout jen tehdy, budou-li jednat společně a odmítnou-li vládní program jako takový. V tom jim významně pomáhala jak řada dopravních odborníků z organizace Transport 2000, tak aktivisté zavedených ekologických organizací (Přátelé Země, Světový fond pro ochranu přírody - WWF či Greenpeace), tak i mladí lidé ze skupin zaměřených na přímé akce (Reclaim the Streets, Earth First! nebo Road Alert!).