Staré Kníničky Staré Kníničky bývaly na břehu řeky Svratky přibližně v místech, kde dnes stojí hotel Přehrada, ovšem pod úrovní současné hladiny. Malebná vesnička se rozprostírala v mírném svahu na levém břehu řeky, pouze škola a kovárna stály na břehu pravém. Z pravidelně se opakujících záplav měly proto radost především děti, neboť řeka je v té době nepřekonatelně odřízla od "vzdělávacího zařízení". První historicky doložená zmínka o obci Kníničky pochází z roku 1373. V 17. století tvořilo Kníničky pouhých 20 domů, na konci 19. století však již měla tato ves 97 čísel a trvale zde žilo 518 obyvatel. Ti se živili převážně zemědělstvím, proto také vinařské symboly v Kníničském znaku, v pozdější době pak přibylo obyvatel zaměstnaných v brněnských továrnách. Až do počátku 20. století se obec utěšeně rozvíjela. Již zmiňovaná škola, kterou s vesnicí spojoval dřevěný most, byla vybudována ještě v roce 1906. V roce 1936 začala výstavba přehrady a osud starých Kníniček byl tak nadobro zpečetěn. V té době čítala obec 108 domů, ve kterých žilo 530 lidí. Ve vsi byla kaple, dva mlýny, pila, hostinec, obchod a řada řemeslnických dílen. Kolem návsi stály nabílené domky s předzahrádkami, vozovka ani chodníky nebyly dlážděné. V obci nebyla kanalizace ani vodovod. Výstavba nové obce byla zahájena na pozemcích "U luhu" po obou stranách silnice z Bystrce do Rozdrojovic. Každý z obyvatel Kníniček si stavěl nový domek či hospodářskou usedlost sám, dostal k tomu účelu parcelu o velikosti pozemku ve staré obci a odstupné podle vyvlastňovacího zákona. Oficiální rozloučení se starou obcí proběhlo 8. srpna 1937. Slavnosti se zúčastnilo na 3 tisíce lidí. Na pamět této události složil čestný starosta hasičské župy Bohumil Šťastný báseň "Na rozloučenou": "Los
tvrdý, vísko, osudem ti souzen!
Zkázu staré obce dokonala povodeň roku 1939, která zvedla hladinu nedokončené přehrady natolik, že se většina domů zbortila. Do dnešní doby zůstal ze starých Kníniček zachován jen pomník obětem 1. sv. války, boží muka a hostinec Na Padělkách.
Kníničská (Brněnská) přehrada Projekt pro stavbu vodního díla u obce Kníničky byl zpracován již za Rakouska-Uherska. Od vzniku Československa pak byla na celou předpokládanou zátopovou oblast vyhlášena stavební uzávěra. Dlouholeté pečlivé zpracovávání a upřesňování projektu vyústilo koncem dvacátých let v zahájení vodoprávního řízení a řízení o vyvlastnění pozemků. Vodoprávní výměr byl pak vydán 18. března 1929. Ačkoliv obyvatelé Kníniček byli se záměrem stavby přehrady seznámeni již velmi dlouhou dobu, jednání o odhadu a výkupu jejich majetku byla velice složitá a plná sporů. Stavbou dotčení obyvatelé a instituce vznesli řadu požadavků, na něž muselo být ve Vodoprávním výměru reagováno. Z těch nejkurioznějších uveďme alespoň tento: "K požadavku Státního památkového úřadu, aby vodní hladina v horní části přehrady byla udržována na konstantní výši, aby bylo umožněno zrcadlení hradu Veveří v ní, se nepřihlíží, jelikož účel díla je zcela jiný,... a konečně též proto, že za nynějších poměrů také žádného zrcadlení hradu Veveří v řece není." Samotná stavba byla zahájena v roce 1936. Investorem stavby byl vodohospodářský fond ministerstva veřejných prací, 30 % nákladů pak hradilo město Brno a 25 % země Moravskoslezská. Přehradní zeď byla projektována v oblouku o poloměru 80 m proti vodě, v nejširším místě je dlouhá 120 m a ční do výše 34,5 m nad základy a 23,5 m nad hladinu řeky Svratky. Zadrží až 21 milionů krychlových metrů vody. Stavba
však rozhodně neprobíhala bez potíží. Povodní v roce 1938 jakoby chtěla
řeka protestovat proti svému spoutání. Vyžádala si nejen značné škody na
rozestavěné hrázi, ale i životy 3 lidí.
Celkový rozpočet stavby počítal s náklady ve výši 44 milionů korun. Skutečný náklad byl po dokončení vyčíslen asi na 59 milionů protektorátních korun (1943), a to včetně komunikací a dokončení jezu v Komíně. Nárůst nákladů byl tedy zaznamenán ve výši 33 %, což vzhledem k narušení stavby dvěma povodněmi (1938 a 1939) a pohnuté politické situaci nebylo nijak dramatické. S blížícím se koncem války připravovali prchající nacisté destrukci přehradní hráze, což by mělo nedozírné následky především v níže položených částech Brna. 26. dubna 1945 příslušníci jednotek SS vytrhali dlažbu nad přepady a umístili do koruny hráze 9 protitankových min. Jejich záměrem bylo nalákat sovětské tanky na hráz a následnou explozí pak narušit statiku hráze. Díky rozhodnosti a odvaze přehradních zaměstnanců (zvláště pak hrázného Františka Šikuly, jehož pamětní deska se nachází v blízkosti hráze) se jim to nepodařilo. Zničení nového mostu pod hradem Veveří však již nebylo možno zabránit. Nebezpečí trvalo až do 7. května 1945, neboť přehrada byla ostřelována z německých těžkých děl zakopaných v okolních kopcích. Po
více než 50 letech se Brněnská přehrada ocitá opět v ohrožení. Tentokrát
se však do kopců v jejím okolí snaží zakopat dálnice a s ní tisíce automobilů.
Jestli jejich nápor příroda v okolí přehrady vydrží, není tak jisté.
Za co všechno vděčíme automobilu Dvě stě metrů od místa, kde právě stojíte, by měla vést čtyřproudá dálnice, po níž by mělo projíždět 22 000 aut denně. Automobil se tváří jako neutrální dopravní prostředek. Ti, kdo vydělávají na jeho výrobě a provozu, pochopitelně hovoří jen o jeho přednostech. V jejich reklamním pohledu je automobil rychlý, pohodlný a zaručeně spolehlivý. Automobil nás prý veze cestou pokroku. Obrovský vzestup počtu automobilů však ve skutečnosti přinesl řadu změn pro celou společnost a vážně poznamenává také člověka. Nejsou to bohužel změny k lepšímu. Automobil
ničí veřejný prostor
Automobil
ničí krajinu
Auto
představuje ekologickou hrozbu
Řidiči
neplatí škody, které působí
Automobily
zabíjejí nás a naše děti
|