Rostliny v okolí přehradní hráze

Koniklec statný velkokvětý
je vytrvalá bylina z čeledi pryskyřníkovitých. Koniklece rostou na slunných pahorcích, na travnatých, vysýchavých a kamenitých místech a v rozvolněných hájích. V Čechách nerostou, na jižní Moravě jen na dosud zachovaných lokalitách. Lze je nalézt zejména na Pálavě, na Třebíčsku a v Bílých Karpatech. Na Brněnsku jsou bohaté porosty na Kamenném vrchu, na Hádech (Šumberova skála), na Stránské skále a na Netopýrkách.

Koniklece rozkvétají často už v březnu. Pod hebce chlupatými fialovými květy vyrůstají z jednoho místa tři stříbřitě chlupaté listy dělené v drobné úkrojky a vytvářejí tak přízemní růžici. Květy jsou jednotlivé, velké až 6 cm. Na počátku kvetení jsou přízemní uzavřené, pak zvonkovité, později rozevřené a vzpřímené. Lodyhy dorůstají až 25 cm. Podlouhle vejčité okvětní lístky jsou na vnější straně plstnaté, z původně fialové mění barvu až do bělavé. Uvnitř květů jsou velmi početné žluté tyčinky, uspořádané ve spirále. Mezi nimi jsou nafialovělé blizny semeníků.

Po opadu okvětních lístků a tyčinek se semeníky mění v plody zvané nažky s prodlouženým chlupatým zobánkem. Chlupaté zobánky nažek umožňují jejich přenos větrem nebo zachycení v peří ptáků. Rozšiřování koniklece je jednodušší na plochách s otevřenými bylinnými porosty. Tedy tam, kde mezi trsy trav a jinými rostlinami je volná půda, v níž se nažky mohou zachytit a vyklíčit.
V zimě spodní části a odumřelé zbytky listů ochraňují lodyhy. Pro postupně se vyvíjející květ jsou ochranou jemně dřípené chlupaté listy, které do sebe květy uzavírají. Chloupky na listech mají dvojí význam. Za chladných jarních nocí chrání květy před chladem a přízemními mrazíky a naopak za slunného počasí, kdy se ohřívá i okolní půda, chrání květy proti přehřátí.

Koniklec patří mezi ohrožené druhy rostlin. Zejména mu hrozí přesazování na zahrádky, trhání květů, ale také přeměna koniklecových ploch na jiné kultury, vypalování stařiny, případně přirozené zarůstání ploch stromy a keři.

Kavyl chlupatý
Druhy kavylů, které se u nás vyskytují, jsou vytrvalé, statné a hustě trstnaté trávy. Jsou teplomilné a suchomilné, tvoří jinak hlavní součást jihoruských stepí.

Kavyl chlupatý je poměrně málo rozšířen na teplém území jižní Moravy, ojediněle v Čechách. V okolí Brna roste jen na Skalkách u přehrady a na stráni nad obřanským železničním tunelem. Hojnější porosty jsou na Mohelnské hadcové stepi.

Kavyly mají článkovanou lodyhu s kolénky. Z nich vyrůstá dolní část listu zvaná pochva, která obepíná stéblo. Listová čepel bývá plochá nebo svinutá, obyčejně čárkovitá. Květy jsou zelenavé, uložené mezi dvěma nestejně velkými listeny zvanými plucha a pluška. Vlastní květ tvoří dvě šupinky (zbytek okvětí) a tři tyčinky, jejichž prašné váčky vynikají z pluchy a plušky. V květu je jediný semeník s pérovitou bliznou. Květy se skládají do rozvolněných latovitých květenství nebo do typických štíhlých klasů. Na špičkách obilek jsou háčky, které se snadno zachycují v peří ptáků nebo v srsti jiných zvířat. Pérovité osiny umožňují přenos větrem. Za sucha se zkrucují a umožňují pronikání obilek až na povrch půdy.

Kavyl chlupatý vytváří husté trsy, stébla jsou až 80 cm vysoká, sivě zelenavá. Čepele listů jsou často svinuté, jen asi 3 mm široké, po obou stranách měkce a hustě chlupaté. To je ochrana proti přehřátí a nadměrnému vysychání. Také listové pochvy na stéblech jsou po celé délce chlupaté. Na pluchách přirůstají na hřbetu až 45 cm dlouhé pérovité osiny.

Jižní svah údolí Svratky pod přehradní hrází
Jižní svah - tedy svah obrácený k severu s protějším kontrastuje zvláště bohatým lesním porostem. V jeho podrostu pak rostou zcela jiné druhy, typické pro vlhčí a zastíněné plochy.

Brambořík načervenalý
Patří mezi vzácné druhy stinných lesních porostů s buky, habry a javory a je jejich ozdobou hlavně v době kvetení. Ale i po celý rok jsou nápadné jeho tmavozelené listy s bělavou kresbou na horní straně. Jen odborník pozná, že jde o druh z čeledi prvosenkovitých. Má příbuzné větší (brambořík perský) i menší (brambořík neapolský).

Vyskytuje se často i na sutích, dává ale přednost vápencovému podkladu. Rozšířen je v pahorkatinách a až do horského stupně. Protože bukové a vůbec listnaté vlhké lesy, kde se vyskytuje, mizejí, patří brambořík mezi ohrožené chráněné druhy. Ohrožen je i přímo vyrýpáváním hlíz.

Brambořík je vytrvalá bylina s podzemní kulovitou hlízou. Lodyha je krátká šupinatá. Listy jsou masité s dlouhými řapíky, listové čepele jsou srdčitě okrouhlé, na okraji mělce vroubkované, přezimující. Na horní straně jsou tmavé zelené s bělavými skvrnami, na spodní straně karmínově červené. Květní stopky vyrůstají z listové růžice, jsou delší než listy a při dozrávání plodu spirálovitě stočené. Vonné pětičetné květy jsou karmínově červené. Cípy koruny jsou obrácené nazpět a až 20 mm dlouhé. Plodem je kulatá tobolka.

Oměj vlčí mor pravý
Vyskytuje se na podobných místech jako brambořík. Oměj vlčí mor roste v listnatých hájích na humózních až skalnatých podkladech. Vyskytuje se roztroušeně na zastíněných sutích, zpravidla v lesích s javory, lipami a jilmy (v lipových javořinách). Na dalších místech v okolí Brna roste např. nedaleko u potoka Vrbovce v lese Pekárna (chráněná přírodní památka), v údolí Kohoutovického potoka a v Kamenném žlíbku u Ochozské jeskyně v údolí Říčky. Patří mezi ohrožené chráněné druhy. Důvodem ochrany jsou především změny jeho životních podmínek při obhospodařování lesů.

Stejně jako koniklec patří do čeledi pryskyřníkovitých. Je vytrvalým druhem s oddenkem v půdě. Má (na rozdíl od příbuzného koniklece) souměrné květy a listy s čepelemi mnohem méně dělenými. Roste na zastíněných místech, a potřebuje tudíž větší listovou plochu k dosažení dostatečného příjmu sluneční energie. Dosahuje výšky 50 až 120 cm, při kvetení je lodyha rozložitě větvitá. Listy jsou dlanitě dělené s ostře zastřihovanými klínovitými úkrojky. Květy jsou na větvích květenství řídké a odstávají od lodyhy. Kalich je korunovitě tvarovaný, bledožlutý, a také malé korunní plátky jsou žluté. Horní kališní lístek je přilbicovitý, až 2 cm dlouhý a válcovitě prodloužený. Korunní plátky jsou mnohem menší a mají tenký výběžek (ostruhu). Plodem jsou měchýřky, vytvářející se z pětičetného semeníku.

Jiné rostliny na prosluněných plochách obrácených k jihu

Pelyněk ladní
Jeho květy složené do úborů nejsou barevně nápadné. Dřevnatějící lodyhy jsou až 50 cm dlouhé a vytvářejí husté trsy. Lodyhy i listy jsou hedvábně plstnaté. Listy jsou rozděleny v čárkovité úkrojky, jen 1 mm široké. Květenství jsou prutovitá, složená z jednostranných hroznů úborů. Květy jsou žluté nebo červenavé, velmi drobné a skládají jen 2 až 3 mm dlouhé úbory. Ochranou proti přehřátí je opět hedvábný povrch listů a jejich rozdělení na úzké části. Patří do čeledi hvězdnicovitých.

Mochna stříbrná
Vytrvalá rostlina s přízemní růžicí, lodyhy jsou přímé nebo šikmo vystoupavé běloplstnaté, dlouze chlupaté a bohatě listnaté. Listy jsou pěti- až sedmičetné, jednotlivé lístky jsou hrubě zubaté. Na okrajích jsou ohrnuté, na spodní straně běloplstnaté, na horní straně roztroušeně chlupaté. Květy jsou pětičetné. Mezi pěti lístky kalicha je pět cípů kalíšku, korunní plátky jsou živě žluté, vpředu vykrojené. Tyčinky i semeníky jsou početné, přičemž jejich počet je značně proměnlivý. Plody jsou drobné nažky.

Jiné rostliny na stinných plochách obrácených k severu

Hluchavka pitulník
Patří mezi další druhy, které dokumentují zastíněné polohy lesního podrostu. Řadíme ji do čeledi hluchavkovitých.

Vytváří plazivé až vystoupavé lodyhy, které vytvářejí vstřícné (proti sobě stojící) listy. Na jejich líci je často bělavá kresba. Květy se vytvářejí v úžlabí listů a tvoří husté květenství. Nevyrůstají ale z jednoho místa. Květy hluchavky jsou souměrné se srostlým kalichem. Koruna je žlutá a rozdělená v nápadně větší horní pysk. Tyčinky jsou různě dlouhé, dvě delší a dvě kratší.

Jaterník podléška
Můžeme ji v stinném lese na pravém úbočí údolí Svratky spatřit na jaře. Poznáme ji podle trojlaločných listů a modrých okvětních lístků. Podobně jako u sasanky a u koniklece má i podléška na kvetoucích lodyhách značně zmenšené listeny, které připomínají trojčetný kalich. Počet okvětních lístků je značně proměnlivý, také tyčinek a semeníků (nažek) je nestálý počet. Jaterník rozkvétá brzy zjara. Patří k rostlinám, které ke svému vývoji a kvetení využívají období, kdy stromy ještě nemají listy, a tak se půda brzy dostatečně prohřívá.
 

Georeliéf okolí Brněnské přehrady

Přehradní hráz byla velmi vhodně vybudována v místě, kde bývalá široká údolní niva řeky Svratky přechází do krátkého sevřeného údolí. Při pohledu proti proudu se nám naskytne pohled na Kníničskou kotlinu, nyní vyplněnou vodami Brněnské přehrady. Sníženina je lemována vysokými a poměrně strmými svahy, které svým sklonem výrazně kontrastují s širokým a rovným dnem starého říčního údolí Svratky a nyní také s vodní hladinou přehrady. Kotlina je protažena ve směru severozápad-jihovýchod a její maximální délka činí 2,8 km ve směru toku. Okolí přehrady je možné charakterizovat jako členitou pahorkatinu s relativními výškovými rozdíly 75-150 metrů. Nejvyšším bodem okolí přehrady je vrchol kopce Trnovka (441 m), který se nalézá na levém břehu. Při pohledu na celkový tvar kotliny nás může zaujmout rozdílná strmost svahů na levém a pravém břehu. Levý břeh má svahy příkřejší - spadají k hladině přehrady pod úhlem přesahujícím 5°. Takový typ kotliny bývá označován jako sklonově asymetrická. Hlavní příčinou vzniku takto tvarované kotliny byly pohyby zemské kůry v dávných geologických dobách.

Stejné pohyby ovlivnily také vznik krátkého údolí spojujícího Kníničskou kotlinu s níže po proudu ležící kotlinou Bystrckou (pohled z hráze po proudu řeky Svratky). Údolí má charakter tzv. průlomového údolí, které je typickým prvkem georeliéfu brněnského prostoru. Nikde jinde v České republice se nevyskytuje tak velký počet těchto údolí na území obdobné plošné rozlohy. Průlomovým údolím můžeme rozumět takové údolí, které z území nižšího georeliéfu (Kníničská kotlina) proráží napříč vyšším georeliéfem a opět vstupuje do prostoru s podstatně nižším georeliéfem (Bystrcká kotlina). Další průlomové údolí spojuje například Bystrckou a Žabovřeskou kotlinu ležící po proudu řeky Svratky.

Důkazy o původu průlomového údolí řeky Svratky mezi Kníničskou a Bystrckou kotlinou podaly výsledky průzkumných prací při stavbě přehrady, které zjistily přítomnost poruch v zemské kůře ve směru severozápad-jihovýchod. Další důkaz podává příčný řez průlomovým údolím - plošiny vytvořené při jižní a severní straně údolí leží v odlišné nadmořské výšce. Obě dvě jsou přitom vytvořeny stejným materiálem a jsou také pravděpodobně stejně staré. Dalším důkazem je směr úbočí obou údolních svahů -  neprobíhají spolu rovnoběžně, jak by tomu muselo být u údolí vytvořeného hloubkovou erozí vodního toku v celistvé hornině, ale rozbíhají se tak, že údolí se nálevkovitě rozevírá směrem k východu.

Vrtné práce provedené při stavbě přehrady v řečišti Svratky ukázaly, že průlomové údolí má skalní dno, které bylo později pokryto říčními štěrky a písky. V místě přehradní hráze byly ve dně řečiště nalezeny tzv. evorzní kotle - mísovité tvary svědčící o původně prudkém toku řeky Svratky v době, kdy si razila cestu mezi oběma kotlinami. Není vyloučené, že v té době zde dočasně existoval vodopád.
 

Historie "Hitlerovy" dálnice

Podíváme-li se na mapu Evropy před druhou světovou válkou, uvidíme, že oblast Čech a Moravy byla jako ostrý klín vsazena mezi Německo a Rakousko a narušovala tak celistvost tehdejších hranic německy mluvících oblastí. A právě v nejužším místě tohoto klínu se měly podle plánů německých projektantů svírající kleště spojit. Přes území Moravy (od Orlických hor k Moravské Třebové a poté Boskovickou brázdou směrem na Brno a Vídeň) měla vést dálnice spojující systém autostrád v západním Prusku a Slezsku s podobnou sítí v Rakousku. Tato komunikace (tzv. říšská dálnice) měla v době svého plánování strategický význam - uzavírala infrastrukturu německy mluvících oblastí v jeden celek a protínala území, které tehdy ještě pod německým vlivem nebylo. Navíc se přibližovala k Brnu, které bylo významným průmyslovým a zbrojním centrem, a byla předmostím pro případnou expanzi dále na východ.

Tam, kde již byly vykoupeny pozemky a trasa definitivně stanovena, byly vybudovány "dálnicové tábory" (jeden jihozápadně od Brna a druhý u Jevíčka). Stavět se začalo v dubnu 1939 a práce poté pokračovaly po další tři roky. Z celkové předpokládané délky 320 km byl rozestavěn pouze 85 km dlouhý úsek od Městečka Trnávka (jižně od Moravské Třebové) po Opatovice poblíž Rajhradu (jižně od Brna).

Plánovaná trasa zmiňovaného úseku říšské dálnice je dodnes zřetelná v podobě náspu nebo zářezu v krajině. Po celé její délce jsou roztroušeny zbytky rozestavěných mostních konstrukcí a ve dvou místech ji dokonce využívá i současná silniční síť. Prvním z těchto míst je 4,7 km dlouhý úsek silniční spojky mezi Bystrcí a Veselkou, který se podle toho také jmenuje Stará dálnice, a druhým je odbočka ze Svitavské silnice na Boskovice v délce 1,5 km. Patrně nejvýraznějšími pohrobky stavební činnosti z období let 1939-1942 jsou však dva mostní pilíře u hráze Brněnské přehrady (viz foto).

Přestože stavba "Hitlerovy" říšské dálnice nakonec nebyla realizována, vykoupené pozemky již zůstaly ve vlastnictví státu, což v roce 1963 usnadnilo rozhodnutí vlády ČSSR o zachování téměř 100 metrů širokého dopravního koridoru jako územní rezervy pro plánovanou dálnici Brno-Svitavy. Projekt výstavby této rychlostní komunikace byl schválen a stal se součástí Územního plánu města Brna až v roce 1994. Ten je oproti původnímu doplněn o čtyřpruhový městský přivaděč vedoucí údolím Svratky s napojením na R 43 poblíž "Letadla" u přístaviště Brněnské přehrady. (Zatím je zde jen na první pohled nezřetelný val.)

Podle původních plánů měla říšská dálnice vést volnou venkovskou krajinou a poté stranou od obydlených částí Brna. Tyto podmínky se však za více než 50 let změnily. Dnes by R 43 vedoucí ve stopách "Hitlerovy" říšské dálnice protínala nejnavštěvovanější rekreační oblast Brna a procházela by v těsné blízkosti nebo dokonce přímo přes dvanáct chráněných území. Například již zmíněné pilíře u přehradní hráze stojí v chráněném území přírodní památky Skalky u přehrady, která je významnou botanickou a entomologickou lokalitou. Neopominutelný je také fakt, že by tato silnice, po níž by mělo projet přes 22 000 vozidel za jeden den, procházela středem bystrckého sídliště - obytné zóny velikosti většího okresního města.