Ekofeminismus je jeden z proudů feminismu, který nachází souvislost mezi útiskem žen a vykořisťováním přírody a snaží se o znovuvytvoření rovnováhy mezi člověkem a přírodou. Toto hnutí vzniklo současně s nárůstem feministického a environmentálního hnutí 60. a 70. let. Myšlenky a vnímání obou těchto hnutí ovlivnilo ženy, které nacházely paralely mezi způsobem, jakým se nahlíží na přírodu a na ženy.

Dominantní euroamerická kultura utlačuje ženy i přírodu a ekofeminismus poukazuje na to, že současné západní hodnoty a praxe jsou škodlivé jak pro ženy, tak pro samotnou Zemi. Člověk ve vztahu k přírodě uplatňuje panský postoj - postoj dobývání, vlastnění a kontroly. Tento postoj uplatňuje často i muž k ženě. Ve vztahu k přírodě je třeba uplatnit to, čím muži z historicko-společenských důvodů nedisponují - etiku starostlivosti. Příroda je něčím, co je třeba chránit, mít v úctě, něčím, o co je třeba se starat. Ekofeminismus se soustřeďuje především na kritiku středobodu moderní společnosti a tím je takový pokrok, který přetváří přírodu na mrtvou hmotu. Ekofeminismus vytváří vizi světa, ve kterém je důležité spolužití a spolupráce - nejenom mezi muži a ženami, ale také mezi člověkem a přírodou. Zdůrazňuje význam místních společenstev, spolupráci žen, mužů i dětí, uctivý vztah k přírodě. Příroda má v očích ekofeministek vnitřní hodnotu, nezávislou na lidských potřebách a hodnoceních.

Jak feminismus, tak ekofeminismus jsou živé proudy myšlení a jednání, které neprosazují jedno společné dogma, nýbrž se mnohotvárně potýkají s jedním problémem, s místem žen ve společnosti i v přírodě. Ekofeminismus je tedy směr velmi rozmanitý a právě rozmanitost patří k nejčastěji používaným pojmům. Odmítá jakoukoli uniformitu a monokulturu, ať už v přírodě, nebo v lidském společenství. Pro západní společnosti je charakteristické dualistické myšlení, které dělí svět do dvou skupin. Tímto myšlením vznikají protiklady kultura - příroda, muž - žena, duch - tělo, rozum - smysly, aktivní - pasivní, v nichž tyto protipóly nejsou rovnocenné. Ekofeminismus odsuzuje myšlení v protikladech a naopak zdůrazňuje propojenost.

Ekofeminismus není jen teorií, ale je ukotven v aktivitě a vyplynul z aktivity - je to syntéza teorie a praxe. Ženy si uvědomily ohrožení životního prostředí, svůj úzký vztah k přírodě a hrozící globální ekologickou krizi, a to je motivovalo, aby aktivně vystoupily na obranu přírody.

V Severní Americe a Evropě mají ekofeministické aktivity kořeny v ženském mírovém hnutí. Havárie v jaderné elektrárně Three Mile Island v USA v roce 1979 dovedla mnohé Američanky k tomu, aby se sjednotily a vystupovaly za zdravý a bezpečný životní prostor. Ženy se sešly v Seneca Camp ve státě New York, aby zde demonstrovaly svůj postoj k atomovému nebezpečí.

V roce 1981 vpochodovala na vojenskou základnu při Greenham Common skupina žen, která zde založila ženský mírový tábor jako výraz nesouhlasu s jadernými zbraněmi a výzvu k nemilitaristickému způsobu života, jenž respektuje Zemi a lidi na ní. Mírový tábor trval více než deset let.

Mezitím ženy v rozvojových zemích začaly aktivně vystupovat, aby zemi, na které žijí a pracují, bránily před znečišťováním a ničením. V chudých státech třetího světa mají ženy se zemí bezprostřední kontakt, neboť ony zajišťují vodu, palivo a produkují potraviny, a proto jsou to zpravidla ženy, kdo první pocítí znehodnocení životního prostředí.

Hnutí Green Belt (Zelený opasek) v Keni se zrodilo z energetické krize Afriky. Po odlesnění došlo k erozi půdy a zem se měnila v poušť, což způsobilo akutní nedostatek dřeva. To je přitom hlavním topivem pro více než 90 % keňského venkovského obyvatelstva. Ženská aktivistka Wangari Maathai v roce 1977 založila hnutí Green Belt, jehož hlavní činností se stala výsadba stromů. Během prvních let vybudovaly ženy na pět desítek lesních školek a vysadily 200 zelených pásů z místních druhů stromů, dosud vysadily okolo 30 milionů stromů. Na této aktivitě se podílí desítky milionů žen a kampaň probíhá na celém kontinentě v dvanácti afrických zemích. Dnes již ženy sklízejí z vysazených stromů plody.

V 80. a 90. letech se aktivity na ochranu životního prostředí v rozvinutých zemích i chudých zemích třetího světa spojily a ženské hlasy zesílily. Ekofeministky, v duchu svého přístupu k přírodě jako nedělitelnému celku, započaly kampaň proti genetickým manipulacím. Kritizovaly tzv. vědecký pohled, který nejprve přestal vnímat organismy v kontextu jejich přirozeného prostředí a následně vytrhl geny z organismu jako celku, a to nejen v přeneseném významu, ale i doslova. Genetické inženýrství je kritizováno nejen pro svá potenciální zdravotní rizika pro lidi či narušení rovnováhy v přírodě, ale terčem ekofeministické kritiky je i sociální kontext, ve kterém k modifikacím dochází. Genetické inženýrství by nebylo možné bez patentování nově vzniklých organismů (které jsou, což je příznačné, nazývány vynálezy, nikoli objevy). Patentová práva, která drží největší korporace1, brání výměně informací v rámci vědecké komunity a stávají se garantem profitu pro nadnárodní společnosti. Proces genetického upravování organismů, např. semen rostlin, v sobě skrývá také okrádání a vykořisťování svébytných kultur třetího světa. Zdrojem pro genové modifikace jsou totiž původní semena z oblastí s největší diverzitou - z tropů. V těchto zeměpisných šířkách se nacházejí převážně tzv. rozvojové státy. Rolníkům z rozvojových zemí jsou odebrána semena rostlin a vracejí se jim modifikované produkty, v nichž je mj. potlačena schopnost regenerace. Cykly obnovy, které jsou přírodě vlastní, byly narušeny ve prospěch majitelů patentových práv a na úkor drobných rolníků, kteří si musejí to, co jim dříve náleželo samosebou, každý rok znovu a znovu kupovat.

Výhrady ekofeministek se nezaměřují jen na problémy reprodukce v přírodě, ale i na otázky lidské reprodukce. Staví se proti modernímu pojetí rozmnožování jako něčeho, co může být plně kontrolováno lékařskou vědou, a upozorňují na skutečnost, že se tradiční znalosti ženy-rodičky přesouvají na muže-lékaře. V posledních desetiletích tak stoupl počet lékařských zásahů před a během těhotenství (např. porody císařským řezem) a změnil se jejich charakter (umělé oplodnění). Ženské tělo se v důsledku nových reprodukčních technologií mechanizuje. Ekofeministky se v souvislosti s možností určit pohlaví dítěte podle plodové vody, tedy další z reprodukčních technologií, obávají rozmachu eugenických snah (eugenika = nauka o zlepšování dědičného základu a vývoje populace). Např. v zemích, jako je Indie a Čína, kde jsou ženy značně sociálně znevýhodněné, chce mít každý pár syna, takže dramaticky narůstá počet potratů plodů ženského pohlaví. Ekofeministky svou kritikou reprodukčních technologií varují před nebezpečím nového holocaustu.

Teoretická východiska a konkrétní praktické aktivity ekofeministického hnutí by mohly sehrát významnou úlohu jak při přechodu k ekologicky vnímavějším společnostem, tak i při snahách obnovit rovnováhu mezi ženou a mužem, mezi lidmi a přírodou, mezi mužskými a ženskými hodnotami ve společnosti i uvnitř každého z nás.